Hlava nehlava

Žije v Irsku, miluje velkého Joyce spisovatele, malého Joyce psa a samozřejmě svého přítele. Má talent a je pracovitá. Češka, která už vydala několik zajímavých knih, čerpá svou inspiraci z toho, že se umí dívat kolem sebe a ví, že sny se mají plnit… aneb rozhovor s Katkou Hejlovou.

Česká autorka Katty Joyce žije v Irelandii

Je to rok, co jsi dokončila studium na Literární akademii v Praze a stala se magistrou umění. Vystudovala jsi tedy školu, která člověka připravuje na profesi spisovatele. Pak už je ale na každém, jestli se uplatní či ne. Tobě se to podařilo a v současné době píšeš už svou čtvrtou knihu. Jaká byla tvoje cesta k psaní?
Paradoxně vůbec ne trnitá. Od okamžiku, kdy jsme na seminářích tvůrčího psaní začali pracovat na prvním projektu, se věci tak nějak přirozeně daly do pohybu. A já jen mlčky, s prsty na klávesnici, přihlížím.

Jako jediná z tvůrčí skupiny Hlava nehlava, která vznikla na půdě Literární akademie, ses už při studiu podílela na všech čtyřech společných povídkových sbírkách (Zuby nehty, Tisíc jizev, Ruce vzhůru, Nahoře bez), kde jsi své povídky publikovala pod skutečným jménem Kateřina Hejlová. Která z těch čtyř knih ti je nejbližší?
Nejbližší mi byla a vždycky bude první sbírka - Zuby nehty. Osobně ji považuji za nejpovedenější, nejpropracovanější a čtenářsky nejzajímavější. Ale hlavně to byl náš první projekt. Otevřel nám možnosti, o kterých jsme do té doby jen snili. Tedy alespoň já.

V čem vidíš klady a zápory týmové práce?
Týmová práce je vždycky skok do neznáma. Záleží na konkrétním kolektivu, na jeho potenciálu, motivaci, chuti pracovat i schopnosti dělat kompromisy. Kolektiv Hlava nehlava je výjimečný právě svým potenciálem, horší už je to s těmi ústupky a odhodláním skutečně pracovat. Pozitiva týmové práce vidím především v přímé konfrontaci s názory a nápady ostatních. Práce v týmu tě naučí naslouchat i prosadit svůj vlastní názor. A propagace kolektivní knihy je snazší, protože na to člověk není sám. A negativa? Pokud nejsi dost tolerantní, dřív nebo později někoho vezmeš pod krkem. Nebo někdo tebe.

Absolvovala jsi magisterskou prací Tření křídel, tedy novelou o Lucy Joyce, dceři irského spisovatele Jamese Joyce. Jak ses k tomuto tématu dostala?
James Joyce patří mezi mé nejoblíbenější spisovatele. Ovlivnil literaturu takovým způsobem, že mnozí ještě dnes nestačí zírat. Když jsem zvažovala téma své diplomky, napadlo mě navázat na ročníkovou práci - fiktivní dopisy Jamesu Joycovi - a napsat pro změnu o jeho dceři Lucy, která není moc známá. Alespoň ne v Čechách. Při studiu materiálů jsme zjistila, že trpěla schizofrenií a rozhodla jsem se toto téma zpracovat do dvourovinového příběhu, kde se minulost a současnost protne na pomezí psychické choroby.

Pro svou první samostatnou knihu sis zvolila pseudonym Katty Joyce. Byl klíč k výběru uměleckého jména ovlivněn prací na diplomce?
Částečně ano. Ten pseudonym vznikl jako pocta mému oblíbenému spisovateli.

Prý máš psa stejného jména. Co bylo dřív, psí miláček nebo pseudonym?
Psí miláček. Že bude hrdě nosit toto jméno, jsem věděla ještě dřív, než jsem si ho pořídila.

Musíme dodat, že už několik let žiješ v Irsku. V době, která umožňuje elektronickou komunikaci, je vlastně jedno, kde spisovatel tvoří. Čím ti učarovalo právě Irsko a jak ovlivňuje tvoje psaní?
Irsko je země mých dětských snů a fantazií. Jako malá jsem milovala televizní miniseriál o Scarlett O´Harové a představovala si, že se do Irska jednou podívám. Ale že tady nakonec budu žít - tak dalece má fantazie zase nezašla. Irsko mě naučilo chodit s otevřenýma očima a já ty obrazy jen přenáším na papír.

Tvoje první kniha byla biografie slavné herecké dvojice. Co ti tato práce přinesla? Byl to další krůček v praktickém zvládnutí spisovatelského řemesla?
Určitě. Každý projekt, na kterém jsem kdy dělala, mě někam posunul. Proto žádného nelituji. Kniha Angelina Jolie & Brad Pitt. Společný příběh (Daranus, 2009) mě především naučila zvládnout větší literární formát. Do té doby jsem psala jen krátké věci - tak 50 max. 100 stran - především povídky.

V současné době přichází na pulty knihkupectví kniha, která tvůj dosavadní tvůrčí rejstřík zásadně posouvá. Co bylo na uměleckém ztvárnění masakru v africkém Kolwezi nejtěžší?
Nejtěžší bylo fabulovat události, ke kterým jsem neměla téměř žádné podkladové materiály. Vzhledem k tomu, že jsem neměla možnost se do Konga vypravit či mluvit s nějakým přímým účastníkem, byla jsem nucena hodně spoléhat na vlastní fantazii a schopnost empatie.

Jde ale o skutečnou historickou událost, o které se dosud příliš nepsalo. Jakým způsobem jsi tedy získávala potřebné informace? Nějaké podklady jsi přece mít musela.
Něco málo mi dalo nakladatelství XYZ, ale většinu jsem si vyhledala sama. Především na internetu. Ale jak říkám, obecně jich bylo poskrovnu.

Do jaké míry sis dovolila vnést do příběhu fikci, svou autorskou licenci? A v jakých rovinách to bylo?
Držela jsem se historických událostí, postav, dat a na ně jsem nabalovala svou fiktivní představu toho, co se tam tehdy stalo. V rovině legionáře je fikce nejméně, nejvíc je jí v rovině povstalce. Ta je v podstatě dokonalou smyšlenkou, protože, co se těm zvířatům odehrávalo v hlavě, se můžeme skutečně jen domnívat. Rovina obyvatel města je pak na pomezí reality a fikce. Kapka od každého.

Myslíš, že tě práce na této knize nějak ovlivnila? Teď myslím jednak autorsky, jednak lidsky. Přece jen jde o strhující drama, které člověka zasáhne i jako čtenáře, natož jako autora, který se svými postavami vše niterně prožívá.
Práce na Kolwezi pro mě byla nesmírně vyčerpávající. Denně, když jsem usedala k počítači, jsem bojovala sama se sebou. Mívala jsem stavy, kdy jsem měla pocit, že už nedokážu napsat ani jedinou stránku. Dodnes nemůžu uvěřit, že jsem ten román skutečně dopsala.

Další chystaná kniha bude žánrově návratem k herecké biografii. Proto můžeme srovnávat. V čem se práce na Společném příběhu a na Nespokojeném melancholikovi liší?
Práce na Hugh Laurie: nespokojený melancholik (XYZ, 2010) se od Angelina Jolie & Brad Pitt. Společný příběh (Daranus, 2009) lišila významně. Opět jsem bojovala s nedostatkem materiálů a byla nucena fabulovat víc, než bych chtěla. Na druhou stranu jsem ze sebe, jako autora, do knihy vnesla víc, než jsem čekala. Hugha Laurieho velmi obdivuji - jako herce i jako člověka - a práce na jeho životopise byla radostí i kýženým odpočinkem po Kolwezi.

Na čem pracuješ právě teď?
Momentálně píši takový komorní příběh o putování za láskou inspirovaný severskou mytologií.

Jsi autorka, která má schopnost přizpůsobit se zadanému tématu s obdivuhodnou jistotou a velkým tvůrčím nasazením. To mnoho autorů nedokáže a podobnou výzvu proto často předem odmítají. V čem tkví tajemství této tvé schopnosti?
Na tuto otázku ti neumím úplně odpovědět. Jsem typ člověka, co se nikdy nevzdává bez boje. Jsem hodně emotivní a do všeho se vrhám bezhlavě. Často až v průběhu psaní zjistím, že jsem si ukrojila velké sousto. Ale ani pak to nevzdávám. Jsem zvyklá věci dotahovat do konce, ať to stojí, co to stojí.

Určitě v sobě ale nosíš témata, která jsou jen a jen tvoje. Co by sis chtěla napsat opravdu ze sebe?
Ráda bych dopracovala Tření křídel ke knižní publikaci. Mám k tomu textu osobní vztah a ráda bych ho dotáhla. Severská mytologie, na které právě dělám, je další z mých osobních projektů. No, a pak bych si ráda zpracovala keltskou mytologii. Nosím v hlavě jeden nápad, tak uvidíme.

Držím palce, aby se Katty Joyce i Kateřině Hejlové i nadále dařilo!
Ivona Březinová

ZDROJ: http:/www.citarny.cz, 29. 6. 2010