Hlava nehlava

Tak se nám na internetu vyloupla docela odborná a (další varování - POZOR!) celou knihu prozrazující recenze na knihu Vikinská princezna od Zuzky Frantové. Paní autorka z webu www.detiaknihy.cz si zřejmě knihu oblíbila natolik, že pouhé poreferování o jejích kvalitách jí bylo málo a pustila se přímo do hlubšího literárního rozboru. Pokud vás tedy literatura zajímá do oné hloubky, pak vzhůru na Zikkurat!

Vikinská princezna aneb Velké velrybí vyprávění, Zuzana Frantová

Forma literárního díla na jedné straně je „vtělením” a vyjádřením obsahu. Obsah často si žádá určitou formu. Na druhé straně, je-li dobře promyšlená a ovládnutá, forma může sama o sobě působit estetickým dojmem. Takový je případ s knihou Vikinská princezna aneb Velké velrybí vyprávění, kterou napsala Zuzana Frantová a vydalo nakladatelství Albatros. Efektní zrcadlová kompozice, poetické rezonování a předávání si obrazů mezi dějovými liniemi, navození asociativní řady (velryba-člověk, velryba-hvězda, velryba-žena, velryba-putování) a její funkční využití dále v ději… O to víc potěší skutečnost, že takto suverénní ovládnutí formy předvádí mladá autorka, a v knize pro děti.

Vikinská princezna je vyprávění o severu, v němž hrají důležitou roli sny a vzpomínky a v němž ožívají motivy z mýtů. Má dvě vypravěčky a dvě dějové linie, které spojuje především motiv cesty - cesty v prostoru, ale i v čase. Současná sedmiletá Anička cestuje v reálném čase z Prahy na sever a Freydis, dcera vikingského vládce z dávné doby, vyvolává své už dávno vykonané putování z paměti. Zatímco putování někdejší Freydis začíná v Norsku, cestování současné Aničky tam končí. Číslování kapitol je graficky odlišeno podle toho, kdo vypráví. Všechna pořadová čísla kapitol se opakují dvakrát - po jedné první, druhé, třetí atd. kapitole pro každou z vypravěček, ale zatímco ty Aniččiny jsou označeny římskými číslicemi, Freydisiny jsou očíslovány stylizovanými znaky připomínajícími runové symboly.

Hlasy vypravěček jsou velmi dobře odlišeny. Anička brebentí s dětskou bezstarostností o bezvýznamnostech - o růžové pláštěnce se slonama, o spolužačce, která šla do školy a zapomněla si obléct sukni… V jejím obraze je akcentován humor: úsměvné příhody, komické dětské breptání a pletení si cizích slov a složitějších pojmů. Zato Freydis se ve vzpomínkách zastavuje na zásadních nebo převratných bodech své životní pouti, a v jejím obraze je
akcentován tragizmus - tragické ztráty jejího života, její tragická vina. V jejím projevu jsou častá postesknutí a sebeobviňování. Řeč Freydis je pro dětského čtenáře také ztížena jejím původem z daleké minulosti a její příslušností k dvěma etnikům (vikingskému a sámskému) a k několika severským územím - kromě vikingských a sámských slov, božstev a reálií Freydis často zmiňuje i názvy a pojmy z Islandu a Grónska.

Vyprávění Aničky je vedeno celé v první osobě. Freydis také líčí průběh svého života v první osobě, ale v její dějové linii se vypravěč dvakrát na krátkou dobu mění - na začátku a na konci vypráví ne ona, ale autorka, v asi půlstránkových fragmentech, v třetí osobě.

V části Aničky je několik vložených samostatných textů. Pro Aničku to jsou “pohádky” z její knížky, ale ve skutečnosti se jedná o mýty, v nichž ve všech vystupuje velryba a které všechny navozují motivy hrající důležitou roli v paralelním příběhu Freydis.

První vložený mýtus o Andromedě navozuje spojení žena - velryba - hvězda (končí vznikem souhvězdí Andromedy a Velryby). Po jeho objevení se v části Aničky ve vedlejší dějové linii stará věštkyně sdělí Freydis, že velryby jsou hvězdami spadlými do moře a Freydisina matka byla hvězdou spadlou na zem.

Druhý vložený mýtus o Leviatanovi uvádí motiv vyhnanství, ztráty původní vlasti, znovu ve spojení s velrybou. Velryba (Leviatan) se narodila na zemi, ale pak ji Bůh poslal žít do vody. Tento motiv se v části Aničky objevuje předtím, než ve vedlejším příběhu Freydisin lid ztratí domov.

Poslední dva mýty, o zámku Soria Moria a o Jonášovi, spojuje motiv o přenášení člověka velrybou. Oba jsou vloženy do stejné kapitoly, kde je i Aniččin druhý sen, z kterého vzejde už zakončený příběh Freydis. Anička si tento sen zapíše a jeho odvyprávění je do textu zařazeno jako poslední z vložených „pohádek” - tentokrát s autorstvím Aničky, podle čehož má i název: „Moje pohádka o vikinské princezně”.

Vyprávění Freydis z daleké minulosti je vyprovokováno bezděčným přičiněním Aničky, která vůbec netuší, že to způsobila. Ale ve snech se jí občas otevírají letmé „průhledy” k bytosti, kterou probudila. Nejprve v Národním muzeu v Praze, když stojí pod zavěšenou kostrou velryby a najednou se jí zdá, že slyší někoho plakat. Podruhé zahlédne Freydis ve snu, na samém jeho konci, těsně před probuzením, a ve svém dalším snu už uvidí příběh Freydis celý.

V závěru se počáteční obraz z knihy zrcadlově mění. Obraz, kterým se celý text otevírá, je kostra velryby v Čechách a severská Freydis, která brečí. Obraz, který vše uzavírá, je Norsko, živá velryba a česká Anička, která brečí. Tuto zrcadlovou změnu obrazu zachytila i ilustrátorka Nadja Rawa v obrázcích na přední a zadní předsádce knihy.

Ale než dojde k finálnímu obrazu, se ještě zlomí zakletí Freydis, která, podobně jako velryba uvízlá na břehu, uvízla v čase a prostoru. Kam poté půjde? A co ji pomohlo vysvobodit? Odpuštění nebo malá Anička, která fyzicky cestuje na sever a odváží Freydis s sebou ve svých snech a myšlenkách? Nebo oboje? Kdo ví?

Zdroj: http://www.detiaknihy.cz