Hlava nehlava

Vezměte kostru velryby z Národního muzea, přidejte ji do hrnce spolu se severskou mytologií, Vikingy, okořeňte putováním Norskem a vtipným vyprávěním malého děvčátka, trochu to promíchejte, povařte a máte z toho již 4., slovy čtvrtou autorskou (ne tak úplně) prvotinu jedné z autorek tvůrčí skupiny Hlava nehlava…

…první velkou samostatnou knihu Zuzky Frantové, která vyšla 22. března 2010:

Vikinská princezna
aneb
Velké velrybí vyprávění

Titul: Vikinská princezna abeb Velké velrybí vyprávění
Autor: Zuzana Frantová
Ilustrace: Nadja Rawa
Počet stran: 112, pevná vazba
Vydává: Albatros, Praha 2010
ISBN: 978-80-00-02579-7.
Doporučená cena: 199 Kč

Anotace

Anička se nemůže dočkat prázdnin. Pojedou přeci do Norska a to je ta nejlepší země na výletování. A navíc uvidí svou první živou velrybu, tedy vlastně verlybu, vždyť to není žádná velká ryba, ale savec. Už má knížku plnou pohádek o verlybách, s maminkou a tatínkem chodí do verlybí restaurace a taky viděla jednu obrovskou kostru verlyby v Národním muzeu… a zkoušela jí spočítat kosti… a otevírá tak dávný vikinský příběh plný smutku a dlouhého putování.

Příběh malé Aničky plný dětského nadšení, zklamání i humorných situací se střetává s vyprávěním Freydis, dívky z vikinských časů, jež bez příkras ukazuje drsný život na severu v dobách, kdy had Midgardsorm okusoval kořeny Yggdrasilu a Ódin kul zbraně pro válku s obry.

A co na to autorka?

Jak byste stručně popsala svou knihu Vikinská princezna?
Kniha je cestopis Norskem očima malé holčičky proložený vyprávěním dívky žijící v době a světě Vikingů.

Proč zrovna Norsko? Co vás láká na severské mytologii?
Sama si kladu otázku, kdo to tehdy před třemi roky (léto 2007) rozhodl, že prázdniny strávím místo lenošením s knížkou v teple u moře túrami po studeném a deštivém severu. Měli jsme neskonalé štěstí na krásné norské léto, oblohu bez mráčku a sluníčko, které i při svých osmnácti stupních hřeje. Norsko mi nakonec učarovalo tak mocně, že jsem se rozhodla po návratu v září změnit téma své diplomové práce, Vikinská princezna je totiž moje magisterská práce. Když si sever zamilujete, tak mytologie přijde sama, protože tam daleko na severu lidé na své staré bohy nezapomněli a ani bohové se k lidem neotočili zády, co chvíli sestoupí nějaký Ás či Van ze svého zlatého Ásgardu mezi obyčejné smrtelníky, tak to tam prostě chodí.

Jak příběh vznikal? Co bylo prvotním impulzem?
Po návratu z Norska jsem se ponořila na celý podzim do veškeré dostupné literatury o severu. Četla jsem odborné knihy, ilustrované encyklopedie i dětské překladové knížky inspirované světem Vikingů, z těch mi bylo vážně smutno. Když jsem se konečně cítila trochu poučená o tématu, protože předtím jsem o Norsku věděla jen to, kde leží, začala jsem hledat samotný příběh a pak ještě tu správnou formu, vhodnou formu pro obě linie a oboje mi dalo pořádně do těla. Někdy to zkrátka trvá, než se podaří zkrotit příběh i vlastní ješitnost, protože někdy se příběh přizpůsobí nám, jindy musíme my jemu. V tomhle případě si myslím, že nakonec došlo ke šťastnému vzájemnému pochopení a propojení.

Podstatnou roli v knize hraje kostra velryby v Národním muzeu. Je to váš oblíbený exponát? A prý má zajímavou minulost?
Samozřejmě že je to můj oblíbený exponát. Velryba a mamut a obří krab. Nikdy na svoje návštěvy muzea s babičkou nezapomenu, byly to ty nejlepší a nejsvátečnější neděle. Zajímavá minulost naší velryby, jak se to vezme, někomu to třeba zajímavé nepřijde. Aby se ji našim nadšeným přírodovědcům podařilo vůbec zakoupit, musela se uspořádat sbírka, pak vykonala rozebraná a špatně odmaštěná kostra dobrodružnou pouť z Norska do Rakouska Uherska - do Prahy a nejdříve byla k vidění provizorně v Náprstkově muzeu, protože Národní muzeum, pro které byla zakoupena, ještě nestálo. Kostra se stala obrovskou atrakcí, pak se konečně dostala do svého sálu, kde byla umístěna na železnou konstrukci, pod strop se dostala až v šedesátých letech dvacátého století. A teď v blízké budoucnosti konečně začne probíhat oprava muzea a velryba na několik let zmizí, takže všichni honem na velrybu! Myslím si, že velryba k Praze už tak nějak patří. K Praze a k dětství mnoha Pražanů, které jejich babičky brávaly na velrybu. Máme ji v sobě, v srdci, v duši, prostě v sobě a navždycky v muzeu, kde se zastavil čas.

A viděla jste už i živou velrybu?
Neviděla, neměli jsme to cestou v plánu, a i když jsme možnost měli, tak jsme se na osmihodinovou plavbu za opravdovou velrybou nevypravili. Nemůžu říct, že bych toho litovala, mám slabý žaludek a představa, že bych třeba (spíš určitě) visela osm hodin přes zábradlí do moře, se mi moc nezamlouvala. Navíc jsem věděla, že k jídlu je na lodi jen rybí polívka a já ryby nerada.

Dosud jste byla známá především jako ústřední postava skupiny Hlava nehlava, toto ale není váš sólový debut, že? A je to velký rozdíl pracovat ve skupině a jako sólový autor?
Moje první knížka vyšla v edici Prvotiny Literární akademie, jedná se o projekt podpory talentovaných studentů a zajímavých prací. Pokládám to za velkou čest, že Literární akademie vydala moji ročníkovou práci, můj zatím jediný text pro dospělé čtenáře. Ale za svůj skutečný sólový debut pokládám až Vikinskou princeznu. Práce ve skupině má tu výhodu, že se v ní autor-introvert hezky schová, na všechno je vás víc, víc hlav víc ví a člověk se tolik nenadře (hlavně s následnou propagací, protože povídku musí napsat sám, tu za něj nikdo nenapíše). Rozdíl je v tom, jestli je téma společné a vy ho sdílíte s více lidmi, scházíte se a konzultuje s někým, kdo bude číst váš výtvor a vy zase jeho, nebo jestli je ta spolupráce jednostranná. Konzultovat je důležité, tahle potřeba nás nutí hledat čtenáře rukopisů, a pokud jsme na psaní sami, tak žádného takového čtenáře po ruce automaticky nemáme.

Co vás láká na tvorbě pro děti?
Nikdy jsem si nemyslela, že bych psala pro děti, dokud jsem nepřišla na seminář Ivony Březinové. Pak nám vyšla první knížka, Zuby nehty, a my začali jezdit na besedy. Tehdy mi došlo, že s dětmi je větší legrace. Spisovatel nemá moc šancí, jak se čtenářem navázat kontakt mimo besedy. Pro mě je zpětná vazba důležitá, protože dává smysl mému psaní. Zvlášť kladné ohlasy, to je jasné, ale záporné vám můžou ukázat kudy kam, posunout člověka dál, nedovolují mu ustrnout a usnout na vavřínech. Autor se jich nesmí bát a ignorovat je. Ale tím nejdůležitějším důvodem je fakt, že literatura pro děti umožňuje spojit realitu a svět, který dokáže vidět jen málokdo, svět skřítků a kouzel, který mám tolik ráda. Víc spojenců pro tuhle moji vášeň najdu mezi dětmi, které nepokládají fantazii za sprosté slovo.

Chcete něco popřát čtenářům Vikinské princezny?
Ať se vám knížka líbí a ať se vám dobře čte. Ať se vám plní vaše přání, ať nikdy nemáte pocit, že jste sami, protože vás vaši blízcí opustili, a ať vždycky máte místo, kterému můžete říkat domov.

Úryvek z knihy

Stály jsme s babičkou v Národním muzeu a já zakláněla hlavu dozadu, abych si mohla pořádně prohlídnout verlybu, která visela na stropě. Zeptala jsem se babičky, jestli někdy viděla verlybu živou, a ona řekla, že neviděla. Taky jsem chtěla vědět, jestli tohle jsou jako opravdický kosti z verlyby, protože jsem si nebyla jistá. Myslela jsem si, že taková verlyba bude mít o hodně víc kostí, ale babička mi řekla, že když tady píšou, že to je velryba, tak je to velryba, a ať neříkám verlyba! Je to přece velká ryba, ne nějaká verká lyba, to že prý nic neznamená a že mám mluvit správně, protože už jsem velká. Tak mě teda zajímalo, jak se sem taková velká ryba, který prostě já osobně budu dál říkat verlyba, protože se mi to víc líbí, tak jak se sem taková verlyba dostala, když nemáme moře, tak sem přece nemohla doplavat. A babička řekla, že kdysi jsme moře měli, a to mě zaujalo, protože o tom jsem ještě nikdy neslyšela, a tak jsem se babičky zeptala, jestli si to jako pamatuje. A babička se urazila. Pak se ale zase odrazila a řekla mi, že moře jsme měli v pravěku, když ještě žádný lidi vůbec nebyli, a pak ještě ve středověku, což tak dávno zase není, když se to prý porovná s tím pravěkem, ale je to stejně hodně dávno a to že taky ještě nebyla na světě. A řekla, že mi místo toho ale může vyprávět, co jí povídala její babička, když moje babička byla ještě malá, asi tak jako já. Tak jsem malá, nebo velká?! Prý oboje a nemám dospělým skákat do řeči. Byla jsem z toho úplně srnka, no nebudu přeci jelen, když jsem holka… 

Křest knihy 7. dubna 2010 v kavárně Velryba

Vikinská princezna byla, jak se na takovou opravdovou knihu sluší a patří také náležitě pokřtěna a to v příjemném prostředí salonku kavárny Velryba za přítomnosti mnohých zajímavých hostů a hustého publika.

Pozvánka na křest

Foto ze křtu