Hlava nehlava

Tak tu máme další první sólovou knihu dalšího autora naší tvůrčí skupiny. Tentokrát je to Láďa Karpianus (Konečný) se svou sbírkou děl klasických autorů převyprávěných pro děti, která nese název Velká kniha neobyčejných zvířat. Ti bystřejší už uhádli, že se na věhlasná díla světové literatury bude nahlížet očima zvířat a ti pozornější vidí, že kniha oplývá velmi zdařilými ilustracemi. No nebudeme to prodlužovat a zrovna oznámíme, že:

V srpnu 2009 vychází první kniha Ladislava Karpianuse

Velká kniha neobyčejných zvířat

 Titul: Velká kniha neobyčejných zvířat
Autor: Ladislav Karpianus
Ilustrace: Jozef Gertli Danglár
Počet stran: 128, pevná vazba
Vydává: Albatros, Praha 2009
ISBN: 978-80-00-02081-5
Doporučená cena: 239 Kč

Anotace

Herman Melville, Émile Zola, Franz Kafka, Virgina Woolfová, Anatol France, Oscar Wilde, Rudyard Kipling, Svatopluk Čech - mistři psaného slova, jejichž dílo je stále živé a inspirativní. Proto vám přinášíme výbor z jejich textů, v nichž vystupují zvířata mnoha podob a vlastností. Nechte se jejich příběhy překvapit, dojmout, ale i rozesmát, a otevřete svým dětem cestu k vrcholným dílům české i světové literatury.

A co na to autor?

Láďo, my dva se známe z půdy Literární akademie Josefa Škvoreckého. Společně jsme se potkávali při vzniku povídkových sbírek Zuby nehty, Tisíc jizev a chystané knihy Ruce vzhůru. Přesto tvé jméno Ladislav Karpianus bude asi čtenářům zatím dost neznámé, protože v předešlých knihách jsi publikoval pod jménem Ladislav Konečný. Můžeš na začátek vysvětlit, jak k této změně došlo a proč?

Už před Velkou knihou neobyčejných zvířat jsem dopisoval pohádku pro děti s názvem Kryštofův Vzdušný zámek, která má vyjít v Albatrosu příští rok. A právě hlavní hrdina této knihy nese příjmení mého dědečka z matčiny strany, které se mi hrozně líbilo už jako malému klukovi - Karpianus. Vzhledem k tomu, že jsou mí rodiče rozvedení a s otcem už se nevídám pěknou řádku let, čekal jsem jen na nějaký malicherný impuls, který by mě donutil projít celou tu byrokratickou cestu k finální změně příjmení. Už ani nevím, co mě přemluvilo, ale jeden den jsem prostě vyskočil z křesla u televize a začal telefonicky zařizovat všechny potřebné maličkosti. Je vtipné, že ještě i dnes si někteří z mých blízkých myslí, že „Karpianus” je pouze pseudonym, který jsem si vymyslel nebo převzal z nějakého „sci-fi příběhu”…

Velká kniha neobyčejných zvířat je tedy první titul, který podepíšeš svým novým příjmením. Jak ses k práci na této knize vůbec dostal?

Bylo to vlastně náhodou a já si pomalu začínám myslet, že v psaní filmových scénářů, divadelních her nebo knih se k různým projektům nejčastěji člověk dostane právě shodou okolností. Zrovna jsem komunikoval s Karolínou Horynovou, redaktorkou Albatrosu, ohledně drobných úprav mé povídky Staré časy pirátské ze sbírky Tisíc jizev a ona mě sama oslovila, jestli bych neměl zájem převyprávět pár klasických autorů. Dodnes nevím, jestli to bylo prostě kvůli tomu, že mě měla „prvního na ráně” nebo zda to bylo na základě oné povídky. U Velké knihy neobyčejných zvířat nešlo sice o ryze autorský počin, ale jednalo se o první knihu, kterou jsem mohl ovlivnit celou od začátku do konce, a takovou nabídku začínající autor prakticky nemůže odmítnout.

Kniha představuje nejzajímavější příběhy známé z různých knižních zpracování. Kdo je vybíral?

Karolína Horynová přišla s nějakým seznamem knih, který mi pomohl pochopit, kam chce knihu směřovat. Napadlo mě ale vynechat takové ty dětské klasiky typu Bílý tesák, které zvládne přečíst dítě i tak, a zkusit se zaměřit na náročná díla opravdových literárních velikánů. K mému překvapení Karolína souhlasila a dala mi víceméně volnou ruku ve výběru autorů a jejich děl. Šlo jen o to, aby v rámci onoho díla, které jsem měl převyprávět, vystupovalo zvíře jako hlavní postava nebo alespoň jako důležitý hybatel děje. Bylo vtipné a zároveň morbidní vybírat pouze autory, kteří umřeli před 70 a více lety, jelikož pak se na jejich díla už nevztahují autorská práva. Často nám někteří autoři doslova „utekli z lopaty” jen o několik let. Čapek a jeho Válka s mloky jen o několik měsíců.

Jde v jednotlivých příbězích o zhuštěnou zkratku?

O zkratce se dá mluvit jen u některých děl. Kupříkladu u takové Mellvilovy Bílé velryby, která má v originále několik stovek stran, šlo o brutální seškrtání celého textu. Oproti tomu třeba Zolova povídka Kočičí svět nebo Kiplingův Rikki-tikki-tavi potřebovaly jen drobné úpravy.

V čem tedy spočívá tvůj autorský vklad?

Už ze začátku jsem si předsevzal, že mým úkolem bude na jedné straně představit různorodé příběhy různých literárních velikánů malým dětem a na druhé straně pokud možno zachovat co nejvíc z rukopisu toho kterého autora. Flush od Woolfové, Proměna od Kafky nebo Štastný princ od Wildea. To jsou díla autorů, ke kterým chovám obrovský respekt, vážím si jich a bylo pro mě obrovskou výzvou pokusit se je převyprávět tak, aby je byly schopny přečíst i malé děti, ale zároveň jejich texty neznásilnit.

Čtenáře bude určitě zajímat, jaká zvířata jsou ve sbírce zahrnuta.

Plejáda zvířat je v této knize opravdu pestrá. Od obětavé vlaštovky, přes věrného kokršpaněla, až třeba po odvážného munga. Snažil jsem se vybrané texty co nejvíce rozrůznit, věřím tedy tomu, že se děti budou s některými zvířaty smát, některých se budou naopak trochu bát a nad smrtí svých oblíbenců třeba i zapláčou.

Které z nich ty sám považuješ za nejpodivuhodnější?

Určitě Kafkova Řehoře Samsu proměněného do odporného sliznatého brouka nemilosrdně hned v první větě celé jeho povídky. „Když se Řehoř Samsa jednoho dne probudil z hrůzného snu, zjistil, že se proměnil v odporného brouka.” Tím, že je to na začátku celého příběhu, nám Kafka vlastně bere vítr z plachet pro jakékoliv otázky… Prostě to tak je, je broukem a ty, čtenáři, se s tím smiř! Takovou autorskou odvahu obdivuju.

A který z těch neobyčejných tvorů ti dal při zpracování nejvíc zabrat?

Zpětně vidím, že jsem možná trochu přehmátnul při výběru Ostrova tučňáků od Anatola France. Hrozně se mi líbil, chtěl jsem ho zařadit kvůli tomu, jak zajímavě a s grácií dokázal France v této knize zesměšnit skrze tučňáky různé principy demokracie 19. a 20. století, což se dnes, řekněme si to upřímně, moc „nenosí”. Když jsem si to ale četl podruhé, s hrůzou jsem zjistil, jak moc filosofických úvah v knize je, samozřejmě na úkor dějových pasáží, které jediné jsem si z knihy pamatoval. S Ostrovem tučňáků jsem tak bojoval nejdéle, dokud jsem ho neopracoval do takové podoby, kterou by děti byly schopné učíst.

Komu je tedy kniha určena a jak se ti pro tuto věkovou kategorii psalo?

Knihu by měly číst děti základní školy, ale dokážu si představit, že ji za jeden den slupne i středoškolák, který potřebuje rychle a hlavně jakkoliv dohnat seznam povinné četby k maturitě. Problém byl hlavně v tom, že to nebylo ve skutečnosti mé vlastní psaní. Nedělá mi problém pro tuto věkovou kategorii (jak pro děti základních škol, tak středoškoláky) psát autorské texty, ale jak už jsem výše zmínil, tohle byla zcela jiná a nutno říci, že velice obohacující zkušenost. Při každém zjednodušení či větších škrtech jsem brečel na straně autora a radoval se za potenciálního dětského čtenáře a naopak. Pokud jsem se někde pokoušel zachovat složitější styl psaní, cítil jsem určitou úlevu vzhledem k autorovi, ale zároveň obavy z dětského čtenáře, zda to zvládne přečíst. Když nad tím teď tak přemýšlím, byla to vlastně pěkně nevděčná práce.

Je něco, co se do limitovaného počtu stránek nevešlo?

Povídky jako takové se do knihy vešly všechny, ale nedovedu ani spočítat, kolikrát jsem krvácel a vnitřně bojoval o každý motiv nebo dokonce slovo. Občas to ale mělo i svoje ovoce. Kupříkladu když jsem se po půlhodině zvažování pro a proti přemluvil, že v převyprávěné verzi Flushe zachovám celou tu úžasnou pasáž, kdy Virginia Woolfová popisuje pachy, které kokršpaněl nasává ráno v domě, tetelil jsem se ještě celý večer radostí.

Jak se díváš na ilustrační doprovod Jozefa Gertli Danglára? Měl jsi možnost do grafického zpracování nějak zasahovat?

Do grafického zpracování jsem zasahovat bohužel nemohl. A abych pravdu řekl, po sepsání celé knihy jsem dostal od Karolíny Horynové jen náhled. Tuším, že jsem viděl dvě nebo tři malé ilustrace, které toho celkově moc neříkaly. Kupříkladu taková ploutev Moby Dicka, vířící ve vlnách. Při pohledu na ni jsem se začal trochu bát. Když jsem ale viděl finální podobu celé knihy, byl jsem mile překvapen, ilustrace, zvlášť ty přes dvě stránky, jsou úžasně osobité. Snad jen u Ostrova tučňáků se mi velká ilustrace tolik nelíbí, ale to není provedením, jen volbou situace. Pan Danglár si vybral obraz skoro ke konci Ostrova tučňáků, kdy dochází k velkému výbuchu, ale samotný příběh podle mého nabízí mnohem záživnější a vtipnější momenty, které by se daly štětcem zachytit.

Velká kniha podivuhodných zvířat je tedy na světě. Na světě je i nový autor s novým jménem. Prozraď nám, co dalšího chystáš.

V nakladatelství Albatros by v příštím roce měly vyjít hned dvě mé autorské knihy. Takové dva debuty v rozdílných věkových kategoriích. Již zmíněný Kryštofův Vzdušný zámek, první díl plánované trilogie pro děti. A také novela pro dospělé s názvem ProDělej!. S dvěma kamarády teď také chystáme kontroverzní divadelní hru, jakousi „teroristickou komedii” na malé scéně Divadla Na Prádle. Ve skutečnosti mě ale uživí jen scenáristická práce, takže teď píšu pro ČT úžasný dětský seriál, o kterém bohužel zatím nemůžu více prozradit, ale neskutečně mě to baví a těším se, až se na konečné zpracování podívám v televizi.

Tak hodně štěstí a ať je neobyčejných projektů v tvém životě co nejvíc!

Zdroj: www.citarny.cz
Otázky kladla: Ivona Březinová

Úryvek z knihy

Otec si povzdechl, rukou naznačil jen jakési omluvné gesto a zničený se vydal zpět do obývacího pokoje, kde se zatím nikdo nehnul ze svého místa. Dokonce ani Řehoř.
Takhle už to dál nejde,” zakřičela Řehořova sestra a začala vzlykat. „Musíme se ho zbavit, nebo nás všechny zničí.”
„Ale jak?” zeptal se otec a Markéta jen pokrčila rameny.
„Kdyby nám aspoň rozuměl… Kdyby totiž rozuměl, odebral by se do svého pokoje a pochopil by, že jeho přítomnost celou rodinu jen ubíjí,” stěžovala si.
Řehoř chtěl uposlechnout slov své milované sestry, a tak se začal pomalu otáčet. Musel si při tom pomáhat i hlavou, jelikož poraněných nožiček už bylo tolik, že byl rád, že ještě udrží celé jeho tělo i s krunýřem. Rodina se nejprve lekla Řehořova pohybu, ale když zjistila, že směřuje zpátky do pokoje, opět se uklidnila. Jen sestra se za ním vydala. Důrazně zabouchla dveře a zamkla.

Knihu můžete koupit na:

http://zbozi.cz