Hlava nehlava

Po druhé jsme četli v Chrudimi a podruhé jsme zasedli v porotě literární soutěže. Tentokrát kromě fotografií (na koukání) přinášíme i text vítězné povídky (ke čtení) a záznam rozhovoru pro rozhlas (k poslechu).

Rozhovor s paní knihovnicí a se Zuzkou

Poslechněte si jej zde: Rozhovor ke stažení zde

K nahlédnutí

Výtězný text literární soutěže

MOJE CESTA
Věra E. Dobruská

Běžela… Ani nevěděla kam… Chtěla jen pryč, ale nemohla. Nemohla najít cestu. Jen stále běžela temnými chodbami. Všechny se zdály být stejné, a přesto jiné. Její bosá, popálená chodidla vydávala tichý zvuk. Těžce dýchala a viděla zamlženě. Cítila ostrou bolest v břiše, ale přesto běžela. Něco ji drželo při vědomí. Náhle před sebou uviděla velké kované kamenné dveře.

Doběhla k nim a zůstala stát. Překvapeně na ně zírala. Přisahala by, že tam ještě před chvílí nebyly. Ale zrovna teď jí to bylo jedno. Slyšela těžké kroky. Rychle sáhla po velké mosazné klice a zatáhla za ni. Dveře se překvapivě lehce otevřely. Vběhla dovnitř a zabouchla. Rozhlídla se po místnosti a ztuhla. Byla v márnici. Všude rakve. Chtěla vykřiknout, ale nemohla. Pak si všimla, že jedna byla pootevřená. Opatrně přistoupila a lehce do víka strčila. Víko spadlo.

Vykřikla, protože to, co spatřila, jí vyrazilo dech. V rakvi ležela ona! Byla bílá jako stěna, černé vlasy volně rozhozené, oči zavřené, v rukou bílá lilie. Začala couvat a náhle do něčeho nebo někoho narazila. Prudce se otočila a dívala se do modrých, ledových očí. Jeden z nich, ale přesto se zdál jiný. Sněhově bílé vlasy mu lehce povlávaly ve větru. Žádný vítr ale necítila.

Natáhl k ní ruku, ve které držel vystřižený článek z novin. Opatrně si jej vzala a lehce se při tom dotkla konečky prstů jeho dlaně. Byla studená, přímo ledová. Tak ledová, až pálila. Rychle ucukla a podívala se na článek. Překvapeně si ho přečetla. Bylo haváriii autobusu. Koukla na tu podivnou postavu. Nechápala, co se jí snaží sdělit. Asi si toho všiml, protože jí prstem, delším než mívají odstatní lidé, ukázal v článku jméno.

Její jméno. A pak jí to došlo, když si přečetla podnadpis. Při havárii zemřeli tito lidé.

Ona zemřela! Je mrtvá! Vyděšeně se na něj podívala. Mlčky na ni hleděl.

“Proč jsi tu?” vykřikla, protože se začínala čím dál víc bát. Neodpověděl.

“Tak mi přece odpověz!” křikla a do očí jí vyhrkly slzy. Nakonec se rozplakala.

Stále na ni hleděl. Pak se k ní přiblížil a lehce ji objal. Ucítil teplo, které nikdy nepoznal. 1 když se

většinou všichni mrtví rozplakali a on je objal, takové teplo necítil. Překvapilo ho to. A ještě víc ho překvapilo, že ho také objala. Každým byl do teď odstrčen. Ale ona to neudělala. 1 přes štiplavý mráz, který cítila. Potřebovala se vybrečet, a tak se k němu tiskla a plakala. On ji pevně objímal. Náhle sebou trhl a otevřel oči. Slyšel, že jdou. Museli si pospíšit.

“Rychle…” šeptl a ona okamžitě přestala plakat. Zvedla hlavu a překvapeně se na něj koukla. Měl tak krásný hlas. Tak jemný a přesto hrubý. Rychle se odtáhl a chytl ji za ruku. A pak se otočil a rozběhl se

k malým zadním dveřím.

V tu chvíli, kdy vběhli do úzké chodbičky a zapadly za nimi dveře, se s ránou otevřely dveře hlavní. Nyní běželi temnou, prázdnou chodbou, nic jim nebránilo v cestě. Ucítil, že pevně stiskla jeho ruku. Radši si toho nevšímal. Uslyšel bouchnutí dveří a těžké dusání. Ještě přidal na rychlosti. Jemu to nevadilo, ale jí ano. Nestačila s dechem a navíc ji bolela spálená chodidla.

“Vydrž,” šeptl “už jsme skoro venku.”

A opravdu. Už bylo cítit čerstvý vzduch a dovnitř prosvítaly sluneční paprsky. Zároveň se svobodou se ale přibližovaly i kroky strážců. Ucítil, že stisk ruky povoluje. Otočil se na ni a bylo mu jasné, že už to dlouho nevydrží. Takhle nezvládne přeběhnout planinu a les, natož slézt po skále dolů. Neměl na vybranou. Rychle ji k sobě přitáhl, chytil ji oběma rukama pevně kolem pasu, zavřel oči a soustředil se. Náhle ji oslepilo ostré světlo vycházející z jeho zad. Skočil a při tom ji k sobě tiskl. Ale nedopadli. Podívala se na něj a uviděla krásná křídla z bílých peříček. Usmála se a zavřela oči. Nakonec usnula.

“Prober se…” ozval se tichý, jemný hlas. Otevřela oči. Dívala se na muže, který ji zachránil.

“Kde to jsme?” zeptala se. Stále se ještě vznášeli ve vzduchu.

“Támhle je tvůj dům,” řekl a pokynul hlavou, přičemž ji stále držel v náruči. Teprve teď si všimla malého domečku se zahrádkou. Tady přeci žije se svými rodiči a bratrem!

“Ale vždyt’ jsem mrtvá,” řekla a podívala se opět na něj.

“Ne, ty neumřeš, ty budeš žít…” šeptl a slétl k domku, kde ji opatrně spustil na zem “Ale jak?” podívala se na něj tázavě.

“Až odejdu, jdi do svého pokoje. Uvidíš tam .ležet své tělo. Lehni si do něj a oživneš.”

“Děkuji,” špitla, když ho objala.

“Není zač,” odpověděl překvapeně a přitiskl ji k sobě. Pak se odtáhl a vzlétl.

“A uvidím tě ještě někdy?” zeptala se.

“Určitě.” opověděl a usmál se. Poté zmizel mezi mraky.

“Sbohem,” šeptla, otočila se a zmizel v domě.

“I přes jeho slova jsem ho už nikdy neviděla. Už je to 7 let. Během té doby jsem si našla manžela a mám s ním malou holčičku. Jmenuje se Anička Někdy se mi zdá, že ho vídám za oknem jejího pokojíku. Když si mě všimne, zmizí. Asi si myslí, že jsem na něj zapomněla. Mýlí se. Já na něj nikdy nezapomenu. Na něj… Na anděla…”