Hlava nehlava

Časně zrána rozčísly podzimní mlhu dva ostré kužely světel. Auto se dvěma autory knihy Tisíc jizev, Láďou Karpianusem (dříve Konečným) a Klárou Mayerovou, se vyřítilo z Prahy a vydalo se směrem Karlovy vary. Na jeden den najatý šofér Ondra Hlaváček, zběhlý ve čtení v GPS, ještě netušil, že jede do epicentra živelné katastrofy…

„Autorská čtení, která jsme s Láďou měli podstoupit, byla dvě,“ říká členka tvůrčí skupiny Hlava nehlava Klára Mayerová. „První jsme měli v deset ráno v Rotavě. Museli jsme hodně brzy vstávat, cesta trvala víc než dvě hodiny,“ stěžuje si. „Těsně před tím, než jsme dojeli do Rotavy, jsme měli pocit, že jsme se úplně ztratili. Všude okolo nás byl les, jen les a nic jiného, signál na mobilu jsme neměli, a i když se s námi paní knihovnice pokoušely spojit, aby nás navedly k Rotavské knihovně, nemohly. Náš řidič ale celou situaci zvládl na jedničku a dovezl nás včas na místo.“

Rotava

„Bylo desátého desátý, deset hodin dopoledne. Knihovna byla narvaná k prasknutí a my jsme začali číst. Děti bohužel neměly tolik času, kolik bychom potřebovali, abychom stihli celý program, který jsme měli připravený,“ povzdychne si Klára a zaboří rozpačitě ruce do kapes, „vlastně jsme jim stačili přečíst jen jednu povídku, Staré časy Pirátské, a dát jim kvíz. Ale,“ chytne mě za rameno, „deset minut po zahájení čtení,“ což je zajímavé -  10.10., v 10 hodin a 10 minut, „se najednou začala třást země. Celá knihovna duněla, police se klepaly a děti okamžitě ztratily zájem o povídku. Trvalo to jen pár sekund. První zemětřesení, které jsem v životě zažila. Mělo intenzitu okolo tří stupňů Richtera a pořádně mě vyděsilo. Zajímavé je,“ dodává, „že můj pes, krysařík Trixy, byl úplně v klidu. Prostě jen líně otevřela oči a spala dál.“

„Po tom zemětřesení už se nám nepodařilo plně upoutat pozornost dětí,“ říká Láďa Karpianus. „Neměli jsme na to ani dost času, stihli jsme po mé povídce už jen kvíz. Když děti odešly, sesedli jsme se s personálem místní knihovny k jednomu stolu a dali si do nosu – rozumějte, měli jsme připravené chlebíčky a dorty, kafe a čaj… zkrátka jsme si zamlsali a povyprávěli si. Potom jsme dostali podrobné instrukce, kam se máme ve volném čase, který jsme měli, jít podívat a kde se dobře najíme. Rady jsme nakonec skutečně využili a musím říct, že oběd byl vynikající. Klára sice pořád otravovala, že by chtěla jít na houby,“ šlehne pohledem po slečně Mayerové, která se začervená a sklopí oči, „ale to jsme jí nedovolili. Najedli jsme se, nabažili přírody a potom jsme přejeli do Sokolova, kde nás v pět hodin odpoledne čekalo další autorské čtení. Klára s Ondrou se šli projít a já jsem zatím dohnal v autě spánkový deficit.“

„Jo, projít…“ vloží se do debaty řidič Ondra. „Odešli jsme s holýma rukama a vrátili se s novým svetrem a s křečkem. Slyšíte dobře, s křečkem! Ta holka je cvok. Když tam toho bílýho džungaráka viděla, odmítla ho nechat ‚v epicentru‘, koupila přepravku a všechny možný propriety a šup – měla křečka! Takže nejen že mě zavlekli do centra zemětřesení, ale ještě jsem měl auto celý od pilin!“ rozčiluje se. „Už s nima nikam nejedu!“

Sokolov

„Co se týče četní v Sokolově,“ snaží se Klára raději odbočit od tématu, „tam nebylo tolik lidí. Celá knihovna je v nádherných prostorách Sokolovského zámku a autorské čtení mělo příjemnou, soukromou atmosféru podpořenou příšeřím zámeckého interiéru. Já i Láďa jsme přečetli každý jednu povídku a potom se rozjela poměrně zajímavá a pro nás velice příjemná debata o vzniku celé knihy a vůbec o projektu Hlava nehlava.“

„To je pravda,“ potvrzuje Láďa, „na některé záludné otázky nebylo lehké odpovědět a takováhle práce, kde je živý kontakt s publikem, je pro nás nejlepší – dostaneme tak poučnou zpětnou vazbu od našich čtenářů.“

Ladislav Karpianus (Konečný) se po náročném dni rozhodl strávit nastávající víkend ve své domovině v Mariánských lázních a Klára Mayerová, pes Trixy, křeček Marvel a řidič Ondra Hlaváček se, už za tmy a znovu ve všudypřítomném mlžném oparu, dokodrcali v pořádku až do objetí Prahy.