Hlava nehlava

Talenty členů skupiny Hlava nehlava jsou různorodé. Například dva ze tří nejnadanějších odborníků na to, jak se ztratit, se začátkem června vydali na autorské čtení do Semil. Jak byli přivítáni? Opravdu byli svědky zázraku? Který hmyz se snažil sabotovat čtení? A kolik dopravních prostředků vlastně vystřídali při cestě zpátky? To všechno, a bohužel i mnohem víc, se dozvíte v následujícím článku.

Zuzka, která za nás všechno zařídila, protože tušila, že bychom to s Láďou sami nezvládli, nás poslala na autobus z Černého mostu, který odjížděl ve 13:05. V předvečer našeho odjezdu, když jsem si balila věci, jsem ještě napsala Láďovi SMS, že se sejdeme ve 12:35, abychom měli dost hledacího času – Černý most je pro nás prostě velký. „Ok,“ přišlo mi zpět.

Ráno raníčko jsem proloupla oči a šla si ještě protáhnout tělo, než se vydám na předem dohodnutý sraz. Trochu mi zatrhnulo v momentě, kdy mi okolo půl dvanácté přišla SMS od Ládi: „Tak jsem tady!“ Zbledla jsem, zacukalo mi v oku a zavolala jsem Lácovi, že čeká na Čerňáku o hodinu dřív. „Jé, super, aspoň se najim,“ odpověděl na to, a tak jsem se v klidu nalodila na metro a doplula na místo srazu. Chvilku jsme hledali, ale nástupiště autobusu do Semil jsme nakonec našli.

Krásná, klimatizovaná housenka se zatmavenými okny nás odvezla zhruba do poloviny cesty, když se nám začalo chtít čůrat – Láďa k obědu vypil asi pět limonád a já za sebou měla nejmíň litr vody. Vydrželi jsme to srdnatě další hodinu. Ale tenhle malý detail nás donutil být ke konci cesty už notně nervózní. Nejspíš proto jsme vystoupili o zastávku dřív…

Prošli jsme se hezky. Láďa si naštěstí pamatoval, kde knihovna je, (byl tu už na čtení z knihy Zuby nehty), a tak jsme se mohli s paní knihovnicí, která se mezitím vylekaně vracela z domluveného srazu, na který jsme nedorazili, sejít prakticky mezi dveřmi.

Přivítáni jsme byli naprosto velkolepě. Na zahradě jako hrom, která patřila ke krásné knihovně s perfektní domáckou atmosférou, už na naše čtenáře čekaly nachystané židličky a pro nás osvěžující gáblík v podobě sušenek a pití. Moje psí slečna, o které jsem se zatím nezmínila, protože víceméně všechno prospala, na zahradě jako zázrakem ožila. Lítala po celém pozemku, prolézala keře, byla asi rozhodnutá, že si přiveze přiklíštěný suvenýr. A pokud se za plotem objevilo nějaké zvědavé dítě, tak ho seštěkala do kuličky. Paní knihovnice ale vypadaly jako milovnice psů, a tak jsem se nestyděla tolik, jako obvykle.

Když jsme šli do horního patra knihovny podepsat příslušné papíry, děti využily nepřítomnosti hlídače a začaly si sedat na svá místa. Jen tak ze zvědavosti jsem vykoukla z okna na zahradu a uviděla celé osazenstvo. Ačkoli nám bylo vyhrožováno malou účastí z důvodů nadměrně krásného počasí a blízkosti koupaliště, hrklo ve mně. Krom našich knihovnic a paní učitelek sedělo na židličkách asi patnáct dětí, dvě babičky, a dokonce jeden kluk na kolečkovém křesle.

Začali jsme chvilku po čtvrté; potřebovali jsme stihnout vlak v šest. Láďa nás, jakožto zkušenější jedinec, představil a podal mi čtecí knihu, abych přečetla svá Světla ve tmě. Nestihla jsem se ani rozmluvit, takže jsem ze začátku měla těžký jazyk, ale bylo to čím dál lepší. Děti poslouchaly, počasí bylo krásné a já se nezakoktávala… prostě to nemělo chybu. Až do mušího útoku.

Popravdě - doufám, že si toho nikdo z dětí nevšiml, protože jsem se snažila zvládnout celou situaci profesionálně. Láca se totiž vedle mě už začal nudit, a tak si krátil chvíli pozorováním mouchy, která nám lezla po stole. Nakonec se v něm ozval pravěký lovecký pud a milou mouchu odcvrnknul přímo na můj text. Což samozřejmě zapříčinilo okamžité zhoršení kvality mého čtení a protiútok. Cvrnkla jsem do černého zadečku, moucha vletěla zpět na Láďu a já se chtěla smát, ale zrovna jsem četla, že Iancu hledá cestu z jeskyně a za zády mu zuří boj dvou šelem, takže to prostě nešlo. Spolkla jsem to a dočetla zbytek povídky.

Trixina, (můj pes, vzpomínáte?) mi celou dobu čtení ležela na klíně, ale jakmile mi děti začaly tleskat, tak se probrala, seskočila, lítala mezi nimi a štěkala na ně, zřejmě něco v tom smyslu, že mi nikdo netleskal do teď a tak s tim nemají ani začínat. Když dozněl zuřivý řev krysaříka na válečné stezce, vzal si knihu Láďa a ponořil se do povídky Jirky Holuba: Dohodnuto, dneska v noci. A měla úspěch, protože byla odměněna upřímným smíchem jak z řad dětí, tak z řad přísedících učitelek; ty se hlavně škodolibě usmívaly nad utrpením kolegyně Hortenzie Vroubkové. Když ostatní tleskali Láďovu výbornému čtecímu výkonu, držela jsem psa (a teď odpusťte přirovnání) zuby nehty, aby se ten vlkodav uvnitř duše ratlíka zase nerozohnil.

Když jsme oznámili, že se bude soutěžit, dvě babičky se zvedly, že už půjdou. S nimi se zvedl i mladík na kolečkovém křesle, protáhl si nohy, řekl nashledanou a vydal se pomalu za odcházejícími stařenkami. Zázraky se dějí, vida!

A začal cestovatelský kvíz, napůl vtipný a napůl záludný. Jako výhru jsme třem nejlepším rozdali plakáty. A když nám nakonec děti nakreslily obrázek, jak si představují dobrodružství, dostal ještě každý něco dobrého na zub.

A my nakonec taky! Představte si, paní knihovnice nenechal chladný náš (měla bych napsat můj, protože Láďa jedl) kručící žaludek a dostali jsme jako poděkování jednak stravu duševní, tj. knížku, a jednak něco pro náš mlsný jazýček: bonboniéru a pořádný krajíc chleba se šunkou, sýrem a rajčátkem navrch. Užuž jsme si zase sedali, ale pak jsme si uvědomili, že jestli nestihneme vlak, další takový jede až za dlouho. Je pravda, že jsme mohli jet v 19:08, ale tolik přestupů jsme s naším orientačním (ne)smyslem nechtěli riskovat, a tak jsme stůj co stůj chtěli nastoupit do vláčku s jediným přestupem, a to v Turnově. Paní knihovnice nás včas dovedla až na nádraží, poděkovali jsme jí, rozloučili se a počkali, než přijede vlak do Turnova.

Přesně na čas stál na nástupišti červený osobák. Hned jsme se k němu nahrnuli, ale ještě se v nás hnul jakýsi pud sebezáchovy a zeptali jsme se: „Jede tohle do Turnova?“

„Ne, tohle jede do Paky. Támhleten,“ ukázal ten průvodčí na právě přijíždějící, nachlup stejný červený vláček, „jede na Turnov.“

Ani jsme nepoděkovali, protože jsme si uvědomili, co se mohlo stát. Bylo nám trapně, když jsme nastupovali, ale když jsme si sedli a uviděli na stěně nádraží OBROVSKOU ceduli, na které stálo Nová Paka a pod tím nepřehlédnutelná šipka a Turnov s druhou šipkou ukazující opačným směrem, měli jsme pocit, že bychom měli cestovat pouze pod dohledem.

Přestup v Turnově proběhl bez problémů a já už se začala radovat, že jsme všechno zvládli. Rychle jsme se blížili k cíli. A pak přišla průvodčí a oznámila nám, že na trati je výluka, a proto na příští zastávce vystoupíme a nalodíme se do autobusu! Jen jsme se s Lácou po sobě podívali a povzdechli si. Dobrodružství ještě nemělo skončit.

V autobuse, na který jsme ještě ke všemu čekali asi deset minut, bylo narváno. Podařilo se nám si sednout, sice máme mladé nohy, ale taky jsme nesli každý dvě tašky a já ještě psa jako bonus. Dojeli jsme opodál a já si všimla, touhle dobou jsme měli být už v Praze. Ukazatel u cesty hlásal, že „Praha 17km“, a já si uvědomila, že se domů před desátou nedostanu.

Úmorná cesta ale netrvala dlouho. Za patnáct minut jízdy nás vyhnali z autobusu a nahnali zase do vlaku. Láďovi se cestou k sedadlům konečně dotrhla už mockrát natržená taška s plakáty a knihami. Jen rezignovaně pokrčil rameny a svůj náklad dovezl v náručí úspěšně až domů.

Na závěr jenom dodám, že bylo půl desáté, když jsme se dokodrcali na Hlavní nádraží. Tam jsme se rozloučili a vydali se, teď už bez katastrof, každý vlastní cestou. Na výlet do Semil budeme vzpomínat určitě v dobrém, bylo nám tam skvěle. A všechny ty útrapy cestou?? Tss, aspoň máme zase o čem psát.

Klára