Hlava nehlava

Láďa s Martinem se ve čtvrtek 15. listopadu 2007 odpoledne vypravili jako dva osamělí bardi předčítat naše hrůzostrašné příběhy ze Zubů nehtů dětem do Dobříše. Cesta to nebyla nikterak daleká, neboť z pražského autobusového nádraží Na Knížecí je do nedaleké Dobříše, co by motorka utopence Karla ujela.

Cesta do Dobříše sice doopravdy trvala jenom necelou třičtvrtěhodinku, kterou Martin s Láďou bedlivě probděli sledováním dopravních značek, aby nevystoupili brzo, a žasnutím nad okolním sněhovým popraškem, který v té době ještě do Prahy ani nepáchnul, přesto ale vystupovali s nejistotou, jestli se doopravdy nachází v Dobříši. Chvilkové pobíhání kolem zastávky autobusu a prohlídka jízdního řádu pod matným přísvitem displeje mobilního telefonu ale nakonec odvalila balvan pochybností z jejich srdcí, doopravdy dojeli do Dobříše.

Paní knihovnice, která je za minutku přijela vyzvednout, je přivezla až na samotný okraj města, do zdejší knihovny - sportovní haly a hospody v jednom - a vše doprovodila patřičným komentářem. Po průchodu vrátnicí a mřížovými dveřmi se konečně naši dva osamocení chlapci dostali do jim známého knihovnického prostředí. Dostali příjemné občerstvení, prodiskutovali mnohá literární témata s místními příjemnými knihovnicemi z dětského oddělení a společnými silami nachystali děsuplnou scénu za pomoci pouhých šesti svíček! Pravda, lampička na stole moc strašidelně nepůsobila, ale zdravý zrak má v tomhle případě přednost :-).

Jakmile přišlo publikum, zmizeli oba v zákulisí, aby se po signálu jedné z knihovnic objevili a navodili v potemnělé čítárně tu pravou strašidelnou atmosféru svým tajemným příchodem. Podle plánu se četly povídky Chi chi chi a Pollichinelo. Kdyby jenom věděli, že se před ně posadí tři mladé slečny objímající své plyšové medvídky, byl by rozhodně čten v tu chvíli hodící se Medvídek. Ale marné vzdechy pro zádechy. I tak se posluchači děsuplně bavili a atmosféru strachu rozředila až obvyklá soutěž “namaluj svůj strach” a hlavně bujaře přijatý kvíz o dějinách hororu, kterýžto sice nikdo neměl úplně správně, ale pár strachoznalců se mezi posluchači našlo. A že takové uvolnění děti opravdu potřebovaly - ono přece jenom spát po dvou takových příbězích v knihovně mezi starými knihami, temnými zákoutími a zamřížovanými dveřmi, kde není táta, ani máma, může být hodně hrůzyplné.