Hlava nehlava

V knihovně na Opatově po nás chtěli jen čtení, ostatní že si zařídí sami. Pro nás to znamenalo, že ve dvou budeme číst tři povídky. Nemuseli jsme si ani stříhat, kdo vyhraje tu třetí, Martin byl nastydlý, tak vyhrála Zuzka.

Občas se stává, že se děti trousí na čtení jedno za druhým, a člověk nikdy neví, kdy už jsou uvnitř všechny. Už už se Zuzka nadechovala k první slabice prvního slova první věty, když ji paní knihovnice zarazila: „Počkejte, ještě jedno!“ Tak jsme čekali. Konečně se i tenhle poslední opozdilec usadil. Zuzka si oddechla, napočítala do tří a dala se do čtení. Sotva přečetla první tři slova první věty prvního odstavce, otevřely se dveře a dovnitř si to nakráčel tentokrát už ale opravdu poslední posluchač. Horší antré by si člověk nemohl vymyslet.

Zbytek čtení se už bez podobných výstupů obešel a není víc, co k tomu dodat. Snad jen by to chtělo připomenout Martinovu obrovskou statečnost, protože se besedy zúčastnil i přesto, že mu zbývaly jen dva dny do státnic (to je takový veliký a moc těžký zkoušení ve třídě, kde nejsou spolužáci, ale plno paní učitelek a učitelů a to zkoušení trvá třeba půl hodiny, a někdy dokonce i celou hodinu, a to zkouší jen jednoho! Fíha!!).