Hlava nehlava

Jsou hvězdy a dvojhvězdy, besedy a dvojbesedy. Dvojbeseda Lanškroun - Česká Třebová byla opravdu hvězdná. Nevím, jak dalším dvěma členkám výpravy, ale mně tahle akce určitě jen tak s jinou nesplyne, hlavně díky dobrodružné cestě domů.

Vstávala jsem v pět, Hanka ve čtyři, její maminka ve tři (ona totiž jela taky, abychom s Hankou nezůstaly napospas líté bezdomovské zvěři stahující se do vlaků a nádražních hal).

Dopolední beseda v Lanškrouně byla v pohodě, ale ve velké rychlosti jsme se přesunuly do České Třebové, abychom chytly zahájení ve 14.00 a mohly diváky pozvat na večer. Na 21.00, ne na 19.00, jak jsem se ještě den předem domnívala, a s klidným srdcem se nechala přesvědčit, že hned po čtení odjedeme domů.

Pravda je, že dvoudenní akce pod širým nebem byla pro organizátory velmi náročná. Realizační štáb pracoval na plný plyn, auto, které nás mělo odvézt z nádraží na místo konání, však nikoliv. Usmyslelo si, že se nenechá nastartovat. Po delším lomcování klíčkem, kdy hrozilo, že se v zapalování zlomí, přistoupila nešťastná paní knihovnice na telefonickou konzultaci, při které se dozvěděla, že má asi zamčený volant.

Když jsme konečně dojely na místo, dostaly jsme v pěkném parku k dispozici lavici, židle a stůl jako pult na prodej knih, pití a báječné langoše. A sedm hodin času, který jsem využila k pořízení korektur. Zkušenosti mě naučily nikam nejezdit bez práce či zábavy (spíš práce), takže jsem vzniklou časovou bublinu v pohodě využila.

V sedm večer jsme byly znovu usazeny do auta, že pojedeme na prohlídku místní rotundy. Ještě před pokusem o nastartování jsem nesměle konstatovala svou domněnku, že jsme k rotundě měly přijet v osm a ne v sedm hodin. Paní knihovnice se na mě ustaraně podívala a rozhodla se opět pro telefonickou konzultaci, ze které vyplynulo, že mám pravdu. Při předchozím domlouvání návštěvy rotundy jsem totiž stála nedaleko. Takže jsme opět vystoupily a do auta se vrátily o hodinu později. Nutno však říct, že návštěva rotundy s odborným výkladem by stála i za mnohem častější usedání do auta (a lomcováním se startérem u zamčeného volantu).

V devět večer jsme z ozvučeného a svíčkami i přídavným reflektorem osvíceného pódia četly hrstce pochechtávajících se dospělých posilněných jídlem i pitím, ale pár dětí tam snad taky sedělo. Ty nebyly posilněné, tak se nepochechtávaly. Ale jestli se bály, nevíme. Bát jsme se však začaly my. A to noční cesty domů. Nocleh se snídaní byl mailem z Prahy už předchozího dne nenávratně zrušen, a tak jsme se nechaly odvézt na nádraží. Auto tentokrát kupodivu poslušně nastartovalo.

Bylo 22:30, na Třebovou dávno padla tma a první vlak na Prahu jel v 01:40. Nezbývalo než se uvelebit v čekárně. Sotva jsem začala usínat, tak nás z dočasného útočiště vyhodili, že se prý na noc zamyká. Můj argument, že čekárna je na nádraží proto, aby v ní lidé s platnou jízdenku čekali na příjezd svého vlaku, se přednostovi stanice zdál nedůležitý (jak typické). Chrastil nad námi svazkem klíčů tak dlouho, dokud jsme nepopadly svá zavazadla a nešly si stoupnout do nehostinné nádražní haly. Ano, stoupnout, protože v celé hale nebyla jediná lavice, lavička, ani židlička pro trpaslíka, prostě nic. Při cigaretové obhlídce venkovního prostoru objevila nakonec paní Rothová jednu lavičku na nástupišti, tak ji s Hankou nenápadně přinesly dovnitř. Nějakou dobu se nic nedělo. Pak se rozrazily dveře noční směny a pan nádražní na nás ostře napochodoval. Chviličku předtím jsem usoudila, že lavici opustím a uchýlím se na plechový kryt nevímčeho, ale solidárně jsem počkala, až nám rozčilený pán milostivě dovolí na lavici setrvat, samozřejmě pod přísahou, že lavičku pak opět spořádaně vyneseme ven. Teprve pak jsem prkennou lavici vyměnila za plechové monstrum, kterým Hanka dříve pohrdla, protože skýtal útočiště velkému tlustému pavoukovi s krátkýma nohama. Z Hančiny reakce jsem definitivně pochopila, proč její pavoučí horor působí tak autenticky. Zřejmě díky dědičným sklonům žen Rothových k arachnofobii jsem měla plechovou bednu celou pro sebe, takže jsem si ustlala na kufru a batohu. Umím být skladná a usnu prakticky kdekoliv. Hanka s její mamkou mě probudily chvilku před příjezdem vlaku.

Samotná cesta do Prahy trvala necelé dvě hodiny, které jsem na rozdíl od ostatních členek výpravy opět úspěšně prospala. Jenže vystoupit na Hlavním nádraží v 03:30, kdy ještě nejezdí metro, znamenalo vzbudit půlku mé rodiny, aby pro nás přijeli autem a rozvezli nás do příslušných postelí. Pokud vám není jasné, proč nestačilo vzbudit pouze řidiče, upozorňuji na nezastupitelnou úlohu mé starší dcery - buditelky, která cestou na nádraží hlídala, aby manžel neusnul. Při příchodu na nádraží však vypadala ospaleji než on sám, tak nevím… možná fungovala aspoň jako placebo.

Závěrem: Počasí bylo krásné, Zubů jsme prodaly sedmnáct, jen ten namakaný sportovec, co jsme s ním sdílely kupé, měl poněkud špinavá chodidla.

Poznámka: Polyfunkčnost pláště se zcela potvrdila. Dobře chrání proti nočnímu chladu v čekárnách a výtečně se v něm spí.