Hlava nehlava

Dostal jsem za úkol napsat vtipný, informativní a čtivý článek o našem čtení 20. dubna v Uherském Hradišti, a zjistil jsem, že to tak jednoduše určitě nepůjde, jelikož si vůbec nic nepamatuji. Úmorně jsem tedy začal vzpomínat a zjišťovat, že mi v hlavě zbylo jen pár obrazů. Zajímavé, že se tyto obrazy týkají především dobrého jídla (pečeného berana či sýrových fondue) nebo dobrého moravského vína v jedné hospůdce, jejíž název už také dávno zmizel z mé děravé paměti. Alespoň je vidět, co nám, “zubonehťákům” (nebo alespoň mně), zůstává z každého čtení v paměti nejdéle.

Při delším pátrání v zaprášených šuplících paměti jsem ale objevil i krásný skleněný výtah v překrásné Hradištské knihovně, která kdysi bývala synagogou. Je zvláštní, jak se jednotlivé knihovny ve městech liší podle toho, jaká péče jim je věnována. Někde (jako například právě v Uherském Hradišti) jsou chloubou, artefaktem a místem setkání jak s knihami, tak s dalšími lidmi, které celý ten bláznivý svět literatury baví. V jiných městech se pak stává, že je knihovna odsunuta na periferii, žije pouze ze státních dotací a knihy si chodí půjčovat jen hrstka věrných čtenářů (a to řada z nich pouze válečnou literaturu či červenou knihovnu). Ovšem ne tak v Uherském Hradišti, nebo alespoň v dětském oddělení, jehož práci máme vlastně už delší dobu možnost sledovat. Vždyť právě tam začala obecně známá a oblíbená Noc s Andersenem. Už jenom proto jsme Uherské Hradiště museli navštívit.

Ale nejenom proto. Částečně jsme využili faktu, že právě z Uherského Hradiště pochází Martin, který nám (mně a Ivoně) zprostředkoval dopravu i ubytování, zavedl nás do knihovny a vůbec zajistil veškerý servis.

Knihovnice nebyly o nic méně pohostinné, když nám nabídly báječnou domácí bábovku s kafíčkem (nebo čajem) před samotným čtením. To probíhalo díky maximální připravenosti knihovnic v potemnělém prostředním patře knihovny, tedy prakticky vprostřed samotné synagogy, za tajemných zvuků připravené hudby a světla několika svíček. Pořádně jsme vyděsili početné obecenstvo, které s námi vydrželo dobré tři hodiny plné strachu, povídání a soutěží. Prodala se hromada knih, rozdalo se nespočet autogramů a nakonec jsme se celí utahaní vydali napříč městem do útulné vinárny. Tam jsme si pochutnali na vynikajícím moravském víně a oněch sýrových fondue. K půlnoci jsme si to už šinuli celí rozehřátí vínem a příjemně unavení do hajan.

Pokud to tedy shrneme, zůstalo mi v hlavě ze čtení v Uherském Hradišti asi to zásadní, co zůstat mělo. Dobré jídlo, dobré víno, krásná knihovna a především pohostinství. Cesta vlakem zpátky do Prahy už tak příjemná nebyla. Proč že sídlí všichni pohostinní lidé tak daleko?