Hlava nehlava

Necelý týden po našem účinkování na sedlčanské Noci s Andersenem vyšel v tamním Příbramském deníku krátký článek a rozhovor. Mile nás překvapila nejen paní reportérka, která nás během večera bleskově vyzpovídala, ale i velikost prostoru, kterou Příbramský deník věnuje podobným článkům.

Při noci s Andersenem děti překonávaly strach
3. 4. 2007 0:00, aktualizováno 3. 4. 2007 18:53

Sedlčany - Prožít dobrodružnou noc mohly z pátku na sobotu při celostátní akci Noc s Andersenem děti v Sedlčanské městské knihovně. Téma andersenovské noci tentokrát bylo: Bojíme se rádi aneb Držíme se zuby nehty. Děti přicházely do knihovny v maskách. Na vyhodnocení těch nejlepších se podíleli také dospěláci - na část programu přišli jako hosté senioři ze sedlčanského domova důchodců. Než se “strašidla” uložila ke spánku, vytvořila v literární dílně podobu svého vlastního strachu, absolvovala besedu s autory knihy Zuby nehty a vydala se na půlnoční výpravu na hvězdárnu.

AUTOR: Marie Břeňová (3. 4. 2007)

ZDROJ

Tři studenti představili svoji hororovou knihu

4. 4. 2007 9:31, aktualizováno 5. 4. 2007 9:45

SEDLČANY - Hororová kniha Zuby nehty je mimo jiné vyjímečná i tím, že se na ní společně podílelo devět mladých autorů. Devatenáct napínavých povídek vymysleli studenti Literární akademie J. Škvoreckého z Prahy a ilustrovali je studenti z Ústí nad Labem. K mladým literátům patří také Martin Strnad, Tomáš Heřman a Zuzana Frantová. Knihu představili a přečetli z ní několik povídek dětem, které trávily celostátní akci Noc s Andersenem v sedlčanské knihovně. Trojici autorů jsme požádali o rozhovor.

Kdo přišel s nápadem vydat společnou knihu?

Zuzana: Dost známá spisovatelka a naše lektorka tvůrčího psaní, Ivona Březinová.

V jakém prostředí jste sami čerpali. Kde se nejraději sami bojíte?

Tomáš: Nejpovedenější mi přišla povídka, kterou jsem založil na vlastním strachu v dětství. Když jsem byl sám doma, měl jsem největší strach ze zvuků kolem sebe. Klepal jsem se hrůzou, že je tam ještě někdo jiný. A to jsem v povídce plně využil. Snažili jsme se, aby místa a témata byla co nejrozmanitější. Dívali jsme se i do konkurenční hororové literatury.

Martin: Využíváme hlavně strachu z neznáma. Jeden z nás je spíš expert na dětskou literaturu, tak se snažil psát vtipně, další autor v textu uplatňuje ironický nádech. Každý z nás prostě pracoval literárně jinak. Všechny moje povídky se například odehrávají v civilním prostředí jednoho městského domu. Nepotřebuji operovat s hřbitovem, márnicí nebo jinými speciálními kulisami. Já se spíš bojím toho, co by se mohlo stát.

Byla pro vás cesta od rukopisu knihy až ke čtenáři trnitá?

Zuzana: Na textech jsme poctivě pracovali asi půl roku. Byla to pro nás důležitá zkušenost a bylo ohromné, že nebudeme psát jen do šuplíku. Spisovatelka Březinová nám domluvila to stěžejní – spolupráci s nakladatelstvím Albatros, které se našeho projektu ujalo. Vyzkoušeli jsme si závěrečné korektury, jednání s hlavním redaktorem a vybírali jsme ilustrace. Snažili jsme se učit kompromisům – zjistit, kde je hranice toho, co si můžeme k nakladateli dovolit a co od nás on naopak může požadovat.

Je horor váš oblíbený žánr?

Zuzana: Pro mě vůbec ne. Psát horory, které jsou navíc určeny už čtenářům od dvanácti let, na to jsem vůbec nepomyslela. Víc mě baví tvorba pro dospělé. U ročníkové bakalářské práce, která by mi měla vyjít ve školní edici Prvotiny, jsem například vycházela ze svých zkušeností z loňského léta, které jsem strávila na Krétě. Chtěla jsem si vyzkoušet, jak se spisovatel nechá inspirovat vlastním životem a jak fabuluje.

Tomáš: Já mám zalíbení v humoristické literatuře, ale i v hororu a zaznamenal jsem si už náměty na další povídky.

Martin: Horor je žánr populární. Horor, sci-fi a fantazy patří k sobě. Snažím se pracovat s technickými prostředky samotné literatury a se čtenářem, kterého chci dovést k pointě, aby ji rozluštil a aby vyplynula z textu.

Jaký vztah máte k Sedlčanům?

Martin: Byli jsme tady na fotbalovém zápase, který hráli čtenáři a autoři a pořádala ho knihovna. V té době byla kniha ještě v plenkách. Když jsme k ní začali vyrábět propagační materiály, tak jsme k tomu zvolili sedlčanský ateliér.

Je kniha v běžné distribuci?

Martin: Ano, a vozíme ji navíc na autorské čtení do knihoven na akce s sebou.

Co se vám líbí nebo nelíbí na sedlčanské knihovně?

Tomáš: Líbí se mi interiér.

Zuzana: Snaha ředitelky Tauberové dělat pro děti zajímavé akce, které přímo nesouvisí s půjčováním knih. Líbí se mi, že se do projektů zapojují i starší lidé. Důležité je dovést děti ke knize a myslím, že se jí to daří a že pro to dělá hodně. Martin: Líbí se mi čtenářská liga, což je celoroční soutěž, která podporuje čtenářskou horlivost.

Kde vy nejraději čtete?

Tomáš: Doma. Většinou při čtení ležím. Postel je pro mne tím nejpříjemnějším místem na četbu.

Zuzana: Já mám svoje oblíbené modré křeslo.

Martin: Já nejčastěji čtu v městské hromadné dopravě, a někdy přitom stojím i na jedné noze.

Myslíte si, že kniha se ze života současné generace tak trochu vytrácí?

Zuzana: Kniha pro děti není to, po čem by chtěly samy od sebe sáhnout. Je to způsobeno i výukou ve školách, protože k povinné četbě jsou leckde „vedeny“ tak, že je naopak od četby odhání. Budu ráda, když je naše kniha zaujme a přivede je k další četbě. 

AUTOR: Marie Břeňová

ZDROJ